Zvolíme si pana krále. Nebo královnu

Zákonodárci se v posledních dnech div nepřetrhli v přijímání líbivých zákonů. Nejprve rozhodli, že jako obyčejní lidé budou i oni muset pykat za své přečiny, pak zase vyslyšeli hlas lidu, volajícího po přímé volbě prezidenta. Ponechme pro nyní stranou, že pokud by se skutečně chtěli řídit vůlí lidu, už by se houpali na lampách lemujících Malostranské náměstí. A ještě předtím by zrušili daně a zavedli právo na pivo zdarma. Však tomu není tak dávno, kdy hlas lidu volal po vodě zdarma v každé restauraci.

Hlas lidu je věcí ošemetnou, a není radno se jím bezezbytku řídit, přesto je však nárokování si podílu na výběru těch, kdo řídí společnost, zcela legitimní. Tato možnost je však v parlamentním systému přítomná. Občané ČR volí své reprezentanty, ti vyjadřují důvěru vládě, té předsedá premiér. Přesto si nyní přejí volit svého prezidenta přímo, protože cítí, ať už vědomě či ne, že může něco ovlivnit, něco změnit. Důvodem určitě nebude láska k volbám samotným. I u těch těšících se největšímu zájmu, tedy do Poslanecké sněmovny, se účast pohybuje kolem šedesáti procent.

Instituce prezidenta se v českých zemích od dob Masaryka těší výsadnímu postavení. Každý nástupce onoho důstojného muže na bílém koni, který nahradil císaře pána nejen v udělování milostí, ale i v komnatách Pražského hradu, se těší auře, která mu jen samotným nástupem do úřadu přidává v žebříčcích popularity dvacet procent. Podobnost s monarchou ale spočívá nejen v symbolech, ale také v reálném postavení v ústavním systému. Podobně jako řada monarchů v západních konstitučních monarchiích, i český prezident především reprezentuje svou zemi navenek, zatímco jeho vnitropolitické pravomoci jsou značně omezené. Mluvit proto v parlamentním systému o instituci prezidenta v sémantickém významu tohoto slova, tedy jako o řídícím předsedovi nějakého tělesa, je poněkud zavádějící. Český prezident není Obamou, který skutečně předsedá a řídí, nebo Sarkozym, v jehož rajónu se moc prezidenta odvíjí od většiny v parlamentu a síly jeho osobnosti a na ústavou vymezené pravomoci se tolik nehledí.

Český prezident je reálně slabý, ale kvůli zmíněnému jazykovému nešvaru nabýváme opačného dojmu. Věříme, že prezident může přinést změnu, a o tu se jako lid chceme zasadit jeho volbou. Parlament je naneštěstí ve své snaze zalíbit se lidu natolik pošetilý, že na tuto hru přistupuje a v lidech tento dojem utvrzuje, aniž by si uvědomoval nebezpečnost takového jednání. V očekávané prezidentské kampani bude mnohé slíbeno, ale málo z toho bude moci být v stávajících ústavních mezích dodrženo. Nový prezident však bude disponovat silným mandátem. Nejenže bude zvolen lidem a bude se moci odvolávat na silnou legitimitu, ale bude také požívat vážnosti prezidentského úřadu. Bude-li navíc zvolena silná osobnost, bude se snažit plnit své sliby, usilovat o znovuzvolení, zanechat stopu. Bude se snažit vytvořit si prostor pro svou působnost, vytvořit si neformální pravomoci. Střety a kolize s vládou a parlamentem tak budou nevyhnutelné, což při jejích nestabilitách není pozitivní výhled.

Oproti populárním obavám není největší hrozbou přímé prezidentské volby zvolení šaška do čela úřadu. Dvoukolovým většinovým systémem jsou u nás voleni senátoři už patnáct let, a žádný komediant se mezi nimi ještě nevyskytl. Mějme důvěru v soudnost lidí. A i kdyby Karel Gott nazpíval novou Máju a lidi uchvátila natolik, že by si prezidentskou volbu spletli se Zlatým slavíkem nebo hoši s Haškem v čele zopakovali Nagano, není důvod k panice. Při stavu prezidentských pravomocí toho k pokažení mnoho mít nebudou. A byť by odhadovaných 655 miliónů korun, které volby spolknou, určitě bylo možné využít efektivněji, při pohledu na naši fiskální politiku určitě nebudou patřit k nejvyšším zbytečným výdajům.

Jedinou vážnou hrozbou je, že si funkci prezidenta spleteme s volbou šéfa exekutivy. Bojme se toho, že po něm budeme chtít něco, čím není a čím být nemůže. Bojme se toho, že se o to pokusí. Pokud se rozhodneme vytvořit roli dvorního šaška, není to problém, pokud jej tak nazveme. Pokud jej však pojmenujeme kominíkem, nejenže při snaze plnit tuto roli z komínu spadne, může se stát, že dopadne na naši hlavu. A to už k smíchu nebude.